Nohy mě bolí. Běžím jako o život. Jsem na neznámém místě. Ano, je to les. Proč vůbec běžím? Kde to vůbec jsem? Jak jsem se tady ocitla? Zastavila jsem se a zalapala po dechu. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Viděla jsem jen tmu všude okolo mě. Rozeznávám jen obrysy stromů vzdálené na 5 metrů. ,Kde to jsem?, pomyslela jsem si. Pořád jsem se všemožně rozhlížela a otáčela a snažila se vzpomenout, kde to jsem. Chtěla jsem zavolat pomoc, ale nešlo to. Proč nemůžu mluvit? Co se mi to stalo? Slzy, které se nahrnuly do mích očí hrozně rychle, začaly stékat po tvářích.
,,Holčičko? Jsi to ty?" promluvil cizí, ženský hlas. Byl velice milý ale hrozně jsem se lekla až jsem se sebou trhla a začala hledat osobu která na mě mluví, ale nikoho jsem neviděla. Chtěla jsem odpovědět, ale nešlo to.
,,Klid, jen klid Nessie. Dnes se ještě uvidíme.´´ pokračovala žena. ,,Opatrně Nessie, dneska bude tvůj osudný den. Jestliže si budeš muset v něčem rozhodnout, naslouchej svému srdci." Dodala žena a potom už nastalo pouze ticho. Jakoby odešla a nechala mě tam stát samotnou. Stála jsem jako opařená. Začaly se mi zavírat oči a padla na mě únava. Nechtěla jsem oči zavřít, ale byly silnější nežli já. Ještě chvilku jsem vnímala, ale potom mě přemohla únava a já ucítila už jen pád na zem.
Zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem, jak mě sluníčko pálí na tváře. Rychle jsem otevřela oči a koukala kde to jsem. Dlouho jsem se rozhlížela po svém pokoji, než jsem si uvědomila že to byl jen sen. Zlý sen, ze kterého jsem neměla dobrý pocit. ,,Byl to jen sen Nessie, klid´´ řekla jsem si potichu. ,,Ha, už mi to jde mluvit.´´ řekla jsem trochu hlasitěji, abych si byla opravdu jistá že mluvím a usmála jsem se.
,,Trpíš samomluvou?´´ vtrhl mi do pokoje můj mladší, 16 letý bráška Timmy.
,,Jasně že jo! Vypadni!´´ odsekla jsem ho. Hned po ránu na takové vtípky nemám většinou náladu a dneska byl ten den co jsem jí opravdu neměla.
,,Se hned nečerti. Dělej vstávej, musíme do školy.´´ řekla, usmál se na mě a odešel.
Uvědomila jsem si, co je dneska za den. Ano, je první den školy, den na který se těší jen prvňáčci. Je to den kdy nám před třemi lety umřeli rodiče. Od jejich smrti se o nás stará teta Paula. Je to báječná ženská v určitých věcech mi připomíná mámu. Vlasy i oči měly s mojí mámou úplně stejné. I určité vlastnosti, jako například neustálé zapomínání na důležité věci a neustálé připomínky měli naprosto stejné.
Odhodlala jsem se konečně vyhrabat z postele a přiměla jsem se vstát. Sednula jsem si na postel, promnula jsem si oči, ale pořád jsem v hlavě měla ten sen. Vypadala ten živě. Nejdivnější na tom všem bylo, že mě nohy vážně bolely. Šla jsem se vysprchovat, vyčistit si zuby, namalovat se, učesat se, převlíknout se a připravit se do školy. Když ranní hygiena byla za mnou namířila jsem si to přímo dolu do kuchyně. Paula už byla dole a připravovala nám tam snídani. Podala mi toasty a krásně se na mě usmála, ale nepromluvila na mě. Odkašlala jsem si, aby viděla, že na konverzaci jsem připravena, ale stále nic. Jen se na mě ohlídla, ale hned se zase věnovala mytí nádobí. Doufala jsem, že za chvilku přijde Timmy a tohle nekonečné ticho zruší, ale bohužel jsem se ho nedočkala. Po 10 minutách kdy jsem vypila čaj, najedla se toastama a přemýšlela, o čem mám vůbec mluvit s Paulou jsem se přinutila promluvit.
,,Kde je Timmy?´´ zeptala jsem se a podívala se na tetu.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
